Kolo a já. Kolo a my?

Z jízdního kola se stal fetiš dnešní doby. Kdo nejezdí, je divný, kdo nepodporuje cyklistiku, je nepřítelem moderním společnosti. Dokonce se na tohle téma vypisují blogerské soutěže, považte, pro dospělé!

-----------------------------

Kolo je báječná věc. Vynález, který lidstvo posunul, ušetřil spoustu námahy a umožnil práce, které před kolem nebyly možné. Ale o tomhle kole asi psát nemám. Tady se má nejspíše povídat o kole jízdním.

Jízdní kolo zvládám, jako velká většina populace. A nepovažuji to za nic světoborného.

Moje první kolo se jmenovalo Pionýr a naučil jsem se na něm jezdit asi v šesti letech. S „klukama“ jsme jezdili terény, na kole jsem jezdil na nákup, škola pořádala cyklistické závody i jízdy zručnosti, taky jsme zdobili kola do prvomájových průvodů a později jsem na „esce“ dojel z Ostravy do Beskyd.

Na kole se vždycky lidé bavili, sportovali a hlavně dopravovali. A jak je to dnes?

Na kole už jezdím málo, nějak mně to přestalo bavit. Za prvé, když si člověk něčeho užije v mládí, jako zralý si pak nemusí nic kompenzovat. A za druhé - nejsem stádní typ a pro nynější cyklistickou módu se nedokážu nadchnout. Obyčejné, jednoduché kolo už pomalu nekoupíte. Když je levné, tak je nekvalitní, když je kvalitní, tak je drahé, protože musí mít nejmíň 3x5 převodů, kotoučové brzdy, odpruženou vidlici a já nevím co.

A pak ti cyklisté. Všimli jste si, například, jak všichni jezdí shrbení? To proto, že i po Praze a na cyklostezkách přece musí mít "horáka", jinak nejsou in. Taky jezdí rychle, naši hoši a děvčata. Řítí se jako o závod, a vy buď uskočíte nebo jste synem (či dcerou) smrti. Taková cyklostezka z Braníka do Modřan je adrenalinový zážitek. Nebo často slýchám stesky cyklistů na bezohledné řidiče aut. Člověk by řekl, že tedy budou sami cyklisté velmi ohleduplní, ale zkuste třeba přejít pěšky trojskou lávku, kde je na každém konci nápis "Cyklisto, sesedni z kola!". Minulou neděli jsem tudy šel a dělal jsem si čárku vždy, když cyklista sesedl. Ani jeden, přátelé!

Hezké je taky to, jak se nám cyklistika vybarvila. Každý je vybaven jako na olympiádu. Cyklistické dresy, cyklistické kalhoty, rukavice, botičky s kuframa, prostě jeden reprezentant vedle druhého. Zvláště barevné, hodně přiléhavé dresy jsou opravdu interesantní. Ještě, když je tak oblečená pěkně stavěná žena, to se rád ohlédnu, ale např. pupkatý padesátník v upnutém dresu mi připadá, přiznávám, trochu směšný. Ale je přece tak snadné podlehnout módě, zdá se.

Malá vsuvka: Všimli jste si, že když Češi dělají nějaký sport, musí mít tu nejlepší výbavu? Kam se na nás hrabou na lyžích Francouzi či Italové nebo na kolech Holanďané. Holt hodně dáme na vnější zdání. Tak třeba drahé obleky, ale buranské chování. Ale to už by byl jiný článek.  

Na kolo jsem nezanevřel, kolo za nic nemůže. Asi i mne čeká jistá renesance mého ježdění na kole, neboť vnouček dorůstá do věku prvního kola. A já s ním chci jezdit, protože běhat za ním nebudu (čti: nemůžu). Doufám, že seženu nějakou pěkně ojetou plečku. Nebo, že bych si pořídil hezký, hodně upnutý dres?

Radomil Bábek
pupkatý padesátník

P.S. Jsem přesvědčen, že na kole jezdí většinou lidé normální, kteří si nepotřebují nic kompenzovat ani dokazovat, a kteří nemusí být za všech oklností "vystajlovaní". Uznejte ale, že na tak podnětnou výzvu, jako ta "napište blog na téma Kolo a já", trocha filipiky neuškodí.